| Účastníci: | Já, Lenka, Pavel |
|---|---|
| Náklady: | 10 500 Kč letenka 50 USD vízum 1300 Kč cesta na letiště + parking 5000 Kč útrata na místě (rozhazování :D) Celkem asi 20 000 Kč vč jídla |
První plány vzít s sebou i ledovcové vybavení a v rámci treku vyjít i na vrcholy Chimtarga (5489m) nebo Zamok (5070m) vzaly za své, když jsme zvážili vybavení, které bychom s sebou museli celou dobu zbytečně tahat. Nakonec tedy bereme alespoň mačky, že se pokusíme o Energiu (5120m), která by měla být schůdná i bez dalšího vybavení.
Blablacarem popojíždím z Ostravy do Brna, kde mě nabírá Pavel s Lenkou a pokračujeme dále do Vídně, na P+R Erdberg. Odtud je to jen 15 min autobusem za 5 EUR na letiště. Během letu nabíráme zpoždění a v Moskvě přistáváme ve chvíli, když už dávno máme být na palubě dalšího letadla. To naštěstí čeká a my můžeme opět pokračovat čtyřhodinovým letem do Khujandu [:chudžand:] (dříve Leninabad). Po příletu si děláme srandu, že beztak ztratí náš batoh. A ono fakt. Pavlova krosna na pásu není. Českorusky se snažíme domluvit s personálem a vysvětlit jim náš problém. Po chvíli naštěstí shání anglicky mluvícího člověka, který nám vysvětluje, že batoh nejspíš zůstal v Moskvě a MĚL BY přiletět zítra ráno. Krása. Všichni jsou ale vstřícní, shání nám i překupníka, který nám mění peníze. Kurz znám, dokonce se nás nesnaží ani natáhnout :) Pokračujeme do letištního hotelu, kde nám nabízí pokoj za 30 dolarů na osobu. Nevěřícně koukáme, tak majitel mění nabídku na pokoj bez WC a sprchy, ale za 50 TJS (cca 130 Kč), což je sice pořád dost, ale hotel je aspoň asi 100 m od letiště.
Maršrutkou popojíždíme do centra Khujandu, kde se kocháme mešitou Bofanda a pokračujeme na Panjshanbe (čtvrteční bazar), jeden z nejlépe zásobených trhů ve Střední Asii.
Procházíme celé město na sever až do parku Kamala Khudzhandiho, kde náhodou narážíme na infocentrum. Munira a Jamshed nás hostí melounem a probíráme s nimi naše plány. První setkání s tádžickou vstřícností. Nakonec nám domlouvají i taxi, které nás odveze přímo do Artuche, odkud se chceme vydat do hor.
Ráno si Pavel vyzvedává batoh a my potvrzujeme taxíka. Přijíždí milý chlapík v Opelu Zafira s náhradní pneumatikou na střeše, dobré znamení. Na rychlost se tady moc nehraje, jedeme většinou 80-140 km/h, v zatáčkách kvílí kola, ve městech po troubení uskakují lidi a my máme jen smrt v očích :D Po třech hodinách dorážíme do Artuche, kde se loučíme s naším řidičem a pokračujeme po svých do basecampu.
Tady táboříme za 2 USD a za dalších 22 USD kupujeme plyn (450g, klasický šroubovací Coleman). Pokud vím, ten lze sehnat jen tady nebo v Dushanbe. Dají se zde taky doplnit zásoby, což hned děláme a popíjíme tedy pivo Sim-Sim. Jelikož máme ještě spoustu času, procházíme se ještě nalehko k nedalekému jezeru Czukurak a po návratu se setkáváme s Čechy, kteří tady svou dovolenou pomalu končí. Alespoň nám dávají nějaké tipy :)
Ráno vstáváme docela pozdě a vyrážíme k jezerům Kulikalon vzdáleným necelých 12 km s převýšením 800 m. Jezero nádherné - v okolí se pasou ovce a krávy, nad jezerem ční pětitisícovka Mirali, taková idylka.
My ale pokračujeme ještě kousek dále k jezeru Dushaka, kde táboříme. Lence námaha a výška nedělá dobře, tak hned zalézá do stanu. Po chvíli přichází místní pastevec společně s rangerem, který vybírá 16 TJS/os (40 Kč) za spaní u jezer. Nabízíme slivovici, pastevec si dává, ranger ve službě prý nepije, tak mu odléváme aspoň na doma. Pavel jde spát k Lence a já ulehám k jezeru a kochám se výhledem na Mirali. V noci je docela zima, ráno se budím pokrytý námrazou.
Ráno nás čeká přes 800 m stoupání do Alaudin passu (3730 m), kdy cesta vede vesměs cikcak žlebem. Mi se jde docela příjemně a o to víc potěší, že mě na vrcholu čeká keška, navíc založená Čechy. Dáváme malou svačinu a prudce klesáme dolů. Tohle fakt nesnáším.
Dole už nás vítá místní a nabízí občerstvení a místo na stan. Táboříme u velkého kamenu a jdeme si dát čaj, k němu dostáváme místní placatý chléb, oříšky a sýr. Mňam. Vše za 10 TJS (asi 26 Kč). Zvedá se vítr a začíná lehce poprchávat, dnes poprvé spím ve stanu.
Po snídani nás navštěvuje další ranger, tentokrát spadající pod okres Ayny a platíme 18 TJS/os (46 Kč). Podél jezera vyrážíme dále a neustále se míjíme se skupinkou turistek, které jdou jen s malými batůžky. Občas se dáváme do řeči, některé dokonce umí i anglicky, což je fajn :) Zvou nás, ať se připojíme k jídlu - vařené brambory, chléb, maso, oříšky, prostě hostina. Neodmítáme. Holky jsou místní, z Kazachstánu i Uzbekistánu, nás podle jazyka tipují na Maďarsko :D Po pár hodinách jsme u jezera Mutnoye, odkud se podnikají výpravy na většinu okolních kopců. Lenka je totálně KO, tak stavíme stan a jdeme k ledovcovému přítoku pro vodu. Odpoledne ještě půjčuji místnímu mladému pastevci USB kabel, večer mi ho s díky vrací a jeho děda se pak stavuje na slivovici, jde vidět, že Češi sem občas zavítají :)
Ráno se rozhodujeme, že Lenka by cestu do Chimtarga Passu (4800m) fyzicky nezvádla, tak měníme plány a vyrážíme do Kaznok Passu (4040m), kde chceme přejít hřeben. Cesta není úplně jasná, tak různě přecházíme. Za ledovým polem začíná finální stoupání, ale cestička se ztrácí a já nastupuji na špatné straně do suťoviska, snažím se přidržovat skály, ta se ale totálně drolí. Tohle už Lenka psychicky nezvládá a tak se rozhodujeme se vrátit a hory objet. Scházíme do necelých 3000m, kde u jezera táboříme.
Další den se stavujeme na svačinu zpátky k Alaudinskému jezeru a pokračujeme sestupem kolem Vertical campu. Po pár km nás odchytává náš známý strážce a nabízí svezení od místních, normální cena k jezeru Iskanderkul je prý 800 TJS (2000 Kč), pro nás to bude za 500 TJS (1300 Kč). To tak, za 66km tohle odmítáme dát! Nakonec se ale necháváme ukecat za 400 TJS (1000 Kč). Kdybychom věděli, jaká cesta nás čeká, rádi bychom dali i více :D Těch 66km jedeme asi 3 hodiny průměrnou rychlostí 20 km/h :D Po pár km řidič zastaví v půlce řeky, otevře dveře a nabírá si vodu :D Za chvíli ještě na přední sedadlo nabíráme šestého pasažéra. Vyhazují nás u jezera Iskanderkul, které má být místní atrakcí. Nám se ale moc nelíbí, nic zvláštního.
Stoupáme tedy pomalu k městečku Saratog, kde je guest house, který nám doporučovali Češi první den v horách. Za 100 TJS (260 Kč) dostáváme útulný pokoj, venku evropský záchod, teplou vodu v lavoru, večeři i snídani. Trošku se bojím, co bude na večeři, ale zeleninová polévka s pár kousky masa je ok - maso dávám Pavlovi. K tomu pivko Baltika a kupujeme i půllitr vodky Ruská koruna za 10 TJS (26 Kč). Vodku moc nemusím, ale oproti českým je opravdu jemná, že mi ani ta pachuť nevadí.
Ráno snídáme chléb s marmeládou a jako druhý chod ještě volské oka! Taková drobnost a jak dokáže po týdnu v horách potěšit :) Dnes poprvé jdeme bez GPS. Teda pořád ji máme s sebou zaplou na trackování, ale zbytek cesty není na mapě zaznačený. Pohodově jdeme po rovince podél řeky, když tu najednou řeka. A most nikde v dohlednu. Chvilku přemýšlíme, jestli se vrátit a zkusit jinudy, nakonec ale Pavel leze do vody a celkem bez problému se dostáváme na druhou stranu.
O kousek dál se historie opakuje - původní most strhla voda, tak jsme opět nuceni brodit - tentokrát jdu jako první já, brr, voda studenější, než minule :D
Pomalu stoupáme dále a okolí vypadá jak ve Vinnetouvi, krása. Stoupáme podél prudké říčky plné vodopádů.
Na horizontu vidím stádo ovcí a koz, což znamená i spoustu pasteveckých psů, jde z nich fakt respekt. Naštěstí jsou poblíž pastevci, s jedním na chvíli sedáme na zem a povídáme si. "Kolko máš ovcí?" ... "Čto?" ... díváme se do slovníku, jak se řekne rusky ovce ... Ovca, to už pastevec rozumí a kreslí na zem číslici 1050. Teď už teda možná míň, protože asi desítka se mu zaběhla na skálu nad námi a podle na nás shazuje kameny. Doporučuje nám ještě místo na spaní kousek výše a pokračujeme dále.
Další noc pod širákem a budíček štěkajícím psem. Stádo je docela blízko, tak jsou zvědaví. Naštěstí je to jen štěně (i tak bych ale nechtěl, aby šlo blíž :D) a kousek vedle pár velkých černých. Balíme se, zdravíme s pastevci a pohodlně stoupáme do Dukdon passu (3810m).
Nahoře dáváme svačinu a hromadnou fotku. Při zvedání foťáku se ale popruh zachytává o kámen a padá k zemi. Super, objektiv je v háji. Nejdřív mě štvou peníze, po chvíli mi dochází, že zbytek dovolené jsme odkázáni jen na focení mobilem.
Co se dá dělat, sestupujeme dále, až docházíme k brodu. Já ho přeskakuji po obřích šutrech (jo, ten poslední dal mým zádům s batohem pořádně zabrat :D), Lenka s Pavlem volí raději brod. Hned za ním narazíme na umělou strouhu, asi nějaké zavlažování. Ale kdeže, to si jen k místnímu letníku takto přivádějí vodu. Když se přibližujeme, už z dálky nám naproti utíkají děti, klasicky za nimi dospělí. Sice už je dost hodin, ale pozvání na kefír neodmítáme. Lence moc nejede, panímáma si myslí, že se s ní nechceme dělit a tak ji ho pořád nutí :D Dětem chceme na oplátku dát alespoň nějaké sladkosti, ale prý ne, že zubař je drahý a navíc daleko. Takové věci nás ani nenapadly, příště vezmeme raději nějaké obrázky apod.
Další den nás čeká trek přes Munora pass, což je celkem příjemné stoupání s pozvolným sestupem, ve kterém opět ztrácíme cestičku :D Odpoledne se utáboříme v Hovnovém údolí, jak jsme si pojmenovali náš placek u potůčku, kolem kterého se rády shromažďují i krávy.
Ráno scházíme k letníku a traverzujeme do našeho posledního údolí v horách. Na chvíli se zdržujeme v letníku, kde nás mladá paní opět hostí kefírem. Její manžel pracuje v Panjakentu, ona teď bývá s dětmi v horách, příbytky tu mají celkem 3 rodiny. Děti jsou super, dáváme jim alespoň pohledy, co jsme koupili v Khujandu a necháváme tu nějaké jídlo, ať ho nemusíme tahat :)
Stoupáme a cestička se nám zase ztrácí. V asi 3000m jsme na vrcholku kopečku, ze kterého zjišťujeme, že jsme špatně :D Tak zase hurá dolů a teď už správnou cestou pokračujeme na do Tavasang Passu. Po 5 dnech opět telefonní signál, tak nadšeně píšu domů :) U prvních obydlí se k nám zase sbíhají děti, tyhle jsou už ale hodně turisty rozmazlené. Chtějí, ať jim dáme hůlky nebo že se s námi za sladkosti vyfotí. Tohle odmítáme a jdeme dál. Je to asi naštve, tak si nadběhnou o pár cestiček výše a začnou po nás házet kameny. Má asi jediná negativní zkušenost z Tádžikistánu. Sestupujeme dále nekonečnou klikaticí, nechápu, jak se tady může někdo vyznat :D Konečně jsme dole a obcházíme jezero Marguzor, abychom našli místo ke spaní. Luxusní plážička u obřích kamenů vybízí ke koupání, konečně relativně teplá voda, takže tam na Adama skáčeme a poprvé se zvládneme ponořit celí bez toho, abychom kňučeli zimou a bolestí :D
Ráno nadšeně vyrážíme, vždyť nás čekají už jen rovinky a mírný sestup, i když ty kopce mi budou chybět. Procházíme kolem ostatních 5 jezer (to sedmé bylo na druhou stranu, tak jsme ho vynechali), přes vesničky, ve kterých se kolem nás opět srocují děti. Všude kolem vraky aut, některé vypadají pojízdně, jiné se nehodí ani na náhradní díly. Potkáváme pár skupinek, které nás zvou na piknik nebo čaj, ale s díky odmítáme, chceme se dnes dostat do Panjakentu.
Po 30km docházíme k zastávce, ve které čeká místní. Pracuje hned vedle ve zlatém dole, který před pár lety koupila čínská firma (číňani se tady snaží investovat i do infrastruktury apod.). Kecáme s ním a nadšeně si nás fotí, jsme asi docela atrakce :D Objednává nám odvoz do Panjakentu, jsme hodně rádi, že nebudeme muset spát někde cestou, okolí už není nic moc, jen prach a šutry. Vyhazuje nás u homestaye, který jsme našli v Lonely Planet - u Nematova Niyozkula, který jej zprostředkovává, umí dobře anglicky a navíc je strašně příjemný. Za 80 TJS dostáváme pokoj, venku sprcha s teplou vodou a na snídani míchaná vejce :) Večer jdeme na večeři, Lenku pak doprovodíme zpátky a s Pavlem jdeme najít nějakou hospodu. Vypadá to sice jako v gayclubu, všude jen chlapi, modrá světla, fontánka, ale mají tu točené pivo! Úspěch :)
Ráno bereme maršrutku a jedeme ke starému městu, cestou nás místní zve domů na plov (tádžické národní jídlo z rýže, zeleniny a masa), ale musíme odmítnout. Asi 2500 let staré město bývalo kdysi důležitým obchodním uzlem na hedvábné stezce. Na místě jsme čekal alespoň nějaké cedule, ale nikde nic, prostě jen ruiny města bez jakéhokoliv vysvětlení. Procházíme ho a je neskutečné, někteří ho nazývají Pompejemi střední Asie. Vracíme se pěšky zpátky do města k místnímu bazaru. Odtud pak k mešitě, kterou opatrně obcházíme, nevíme, zda můžeme dovnitř. Po chvíli k nám přichází chlapík a vede nás dovnitř, i Lenka má vstup povolen i bez pokrývky hlavy :)
Odtud pokračujeme do Rudakiho muzea, kde za 15 TJS/os dostáváme i anglicky mluvící průvodkyni. Anglicky sice zvládá hlavně přečíst cedule u exponátů, ale občas nám poví i něco navíc. Jsou tady vykopávky právě ze starého města, obrazy, ukázky místních krojů a způsobu života. Nadšeně nám ukazuje místnost věnovanou moderní historii, ve které jsou hlavně fotky prezidenta a pár olympioniků. Mi se ale nejvíce líbí poslední místnost věnovaná biologii. Bohužel jsem nemohl fotit, ale desítky hrůzně vycpaných zvířat ve strašně nepřirozených polohách nás nutí propadat ve výbuchy smíchu :D
Přicházíme zpátky ke guesthousu, kde nás má vyzvednout taxík do Khujandu (za 100 TJS/os). Kousek dál chce sehnat ještě čtvrtého pasažéra, ale takhle odpoledne asi nikdo nechce, tak mu nabízíme, že to čtvrté místo zaplatíme a vyrážíme. V Khujandu se ubytováváme klasicky u letiště. Ráno pak vyrážíme na nákupy do města, procházíme celý bazar a strašně si to oproti prvnímu dni tady, kdy jsem byl vyjukaný, užívám. Nakupujeme nějaké suvenýry, čaje a oříšky a vracíme se zpět. Bereme pak taxíka k Khujandskému moři - asi 40 km dlouhému jezeru Sirdaryo kousek od města. Mladý taxikář nás zavede až na pláž a domlouváme se, že nás za 3 hodiny vyzvedne. Na místě půjčujeme rodince nůž, na oplátku pak dostáváme sladký meloun. Při odchodu ještě otec další rodiny svolává celou famílii, aby si s námi anglicka promluvil a děti tak poznali něco nového :D Před branou už nás čeká náš taxikář - teda čekal tam celou tu dobu, asi se mu nevyplatilo jet zpátky :)
Vyhazuje nás u letiště, ale jelikož nemá drobné na vrácení, nechává nás bez placení zajít nakoupit do obchodu, že mu to dáme pak. Utrácíme ještě své poslední peníze za různé, sladkosti, ale i jídlo na zítřek. Taky tu mají Kozla, i když vyrobeného v Kazachstánu :D
Ráno pak brzké vstávání, odlet a přestup v Moskvě. Mám nějak rozhozená střeva, tak cestu v letadle prospím, jen si odskakuji se vyblít :D A pak ještě jednou ve Vídni. Jo, výměna bakterií není příjemná. Sestra se mi za to směje, ale to ještě neví, že jí to chytne hned další den :D